Navazování prvních kontaktů
Pokud máte strach z nových kolektivů a je to jeden z důvodů, proč se bojíte sami vycestovat, tak vám povím malou historku, která vás snad uklidní. Když mě taxík vyhodil na rezidenci s názvem Slade Park, provedla jsem první check-in na recepci a nechala si od moc milého pána na recepci vynést kufr do druhého patra, byla jsem akorát připravená padnout za vlast, jak jsem byla unavená.
Jenže jsem v chodbě potkala svůj osudový kontakt – dívku jménem Hania z Polska. Ještě jsem si ani nestačila postavit kufr do pokoje nebo si onen pokoj prohlédnout a Hania mi nabídla, že mi ve společné kuchyni uvaří čaj. I přes moji unavenost jsem na čaj měla chuť a nechtěla jsem zašlapat možnost prvního přátelství.
Tak jsem rychle vyhodila kufr v novém domově, popadla jsem pár typických českých sladkostí a mířila jsem do kuchyně. Ačkoliv jsem za normálních okolností nesmírně ukecaný člověk, ten večer jsem fungovala podstatně pomaleji. Výhoda této situace bylo, že Hania vždycky byla energii napěchovaný extrovert, která si s radostí všechny introverty adoptovala. A přesně takto – u nejlevnějšího english breakfast čaje a kolonádských oplatek – jsem našla svoji oxfordskou nejlepší kamarádku.
Následující den – takzvaný Introduction Day – pokračovalo poznávání nově příchozích studentů. Pamatuji si, že po tomto dni jsem začala představování nenávidět. Hlavně už nikdy neříct svoje jméno, odkud jsem, na jak dlouho tu jsem, zda bydlím v rezidenci nebo u host-rodiny.
Ale neustálé opakování těchto základních informací opravdu stálo za to, protože jsem díky tomu poznala ranec lidí, se kterými jsem se střetávala během celého měsíce. Mými oblíbenkyněmi se stala Saga ze švédského Stockholmu a Zeynep z tureckého Istanbulu. Dohromady ještě s Haniou jsme tvořily rozmanitou čtveřici.
V lavici
Jeden z hlavních účelů, proč jsem se do Oxfordu vydala, bylo samotné zdokonalení mé angličtiny. Před odletem jsem absolvovala rozřazovací test, který měl první část v podobě poslechu a čtení a druhou část formou rozhovoru. Po tomto testu jsem byla zařazena do úrovně C1.2.
Vzhledem k tomu, že jsem si zvolila intenzivní kurz, tak jsem těch hodin dohromady absolvovala šedesát s tím, že každá trvala hodinu a dvacet minut. V pondělí jsem tři bloky General English (což byla angličtina zaměřená na klasické disciplíny jako mluvení, psaní, čtení, gramatika apod.), v úterý dva bloky GE, ve středu dva bloky Films and media, dva bloky Business English a jeden blok Lecture (což byla přednáška na témata jako Národní parky ve Velké Británii, Anglická kuchyně nebo Hip Hop), ve čtvrtek dva bloky GE a jeden blok EPIN (což byla hodina procvičovací a samostudia) a v pátek opět tři hodiny GE.
Na učitele GE jsem měla opravdu veliké štěstí. Jmenoval se Dan Silver, narozený a vychovaný v Londýně, univerzitu studoval přímo v Oxfordu, po škole cestoval po celém světě a poslední dva roky žije v Táboře (i přestože neumí slovo česky). Dan byl výbornou kombinací toho, jak má dle mého názoru vypadat učitel. Dokázal jednoduše a srozumitelně vysvětlovat gramatiku, sypal z rukávu jeden vtip za druhým a bral nás na hodiny do parku, když Británii sužovaly vysoké třicítky.
Kromě General English jsme si na středu mohli volit specializované předměty jako Grammar in Context, Phrasal verbs and idioms, Films and media, Business English, English History a mnoho dalších.
Život mimo školu
Kromě času stráveného na kampusu jsem Oxford prozkoumávala na vlastní kůži. Naprosto jsem si zamilovala toulání se po centru nebo po rozlehlých univerzitních parcích. Právě parky byly velikou záchranou během mého druhého a třetího týdne, kdy teploty byly téměř neúnosné.
Něco na zub
Jedno z mých nejoblíbenějších míst se stala kavárna The Missing Bean, která se nacházela v jedné z bočních uliček centra a vařili tam nejlepší kávu ve městě. Společně s kávou jsem si vždycky dala i skořicového šneka. Musím říct, že nikdy předtím jsem neochutnala lepšího a nadýchanějšího.
Vzhledem k tomu, že jsem ve škole měla zajištěné jen snídaně a večeře, tak jsem si čas od času zašla s přáteli do centra na oběd. V Anglii jsou velmi populární nejrůznější bagety a sendviče a ty nejlepší bagety jsem našla v High Street Café.
Jednou jsem si také zašla na tradiční anglickou snídani do Rick’s dinner. Tam jste si mohli vybrat z sladké i slané alternativy. Vajíčka, snídaňové wrapy, lívance, francouzský toust… a samozřejmě ty nejlepší čaje!
Kouzelné místo také bylo Covered Market plný obchůdků, kaváren a restaurací, kde se nachází podnik jménem Moo Moo’s. Jak už možná název může napovídat, jedná se o místo pro milovníky milkshakeů. Můžete si zde dát milkshake s příchutí nejrůznějších tyčinek (bounty dark, ferrero rocher, kinder bueno, snickers), sušenek (chocolate chip cookie, rocky bar, scottish shortbread, lotus biscoff), dortů (chocolate fudge brownie, strawberry cheesecake, apple pie, blueberry muffin), sladkostí (skittles, liquorice allsorts, werther’s originals), syrupů (butterscotch, maple syrup, peanut butter) nebo ovoce (passion fruit, peach, apple). Celý seznam nabídky (který kromě milkshakeů obsahuje ještě smoothie nebo gelato) je extrémně dlouhý a mně osobně trvalo snad deset minut si vybrat.
Něco pro milovníky kultury
Asi vás moc nepřekvapí, když budu z Oxfordu vychvalovat muzea a galerie. Velká Británie hodně podporuje kulturu, takže u mnoho z nich je volný vstup (případně dobrovolné vstupné).
Moje oblíbená expozice byla v Modern Art Oxford, kde byla během července vystavená práce Ruth Asawa.
Také jsem například zavítala do Story Museum, které bylo zaměřené na pohádky a příběhy. V tomto muzeu jsem si připadala moc stará i moc mladá zároveň, ale i tak jsem si užila všechny expozice k tradičním příběhům jako Alenka v říši divů, Letopisy Narnie nebo Harry Potter.
Ovšem nejvíc času jsem strávila v Ashmolean Museum of Art and Archaeology. Kromě skutečnosti, že se jedná o první univerzitní muzeum na světě a jeho historie sahá až do 17. století je Ashmolean Museum umístěno v fascinující budově, má mnoho rozlehlých pater a všechny expozice jsou opravdu bohaté.
Něco pro čtenáře
Já osobně jsem veliký milovník knih, takže nemohu nezmínit knihovny a knihkupectví, které jsem s oblibou navštěvovala. Co se týče kupování knih, tak nejlepší v Oxfordu jsou jednoznačně Blackwell’s Bookshop.
Toto knihkupectví má dokonce tři budovy; první (a největší) zaměřené pouze na knihy, druhé na umění a plakáty a třetí na hudbu. V hlavní budově jsem se toulala celé hodiny, přejížděla bříšky prstů po hřbetech knih a všechny si je prohlížela. Dokonce jsem si několik knih odvezla a tou nejzajímavější bylo kompletní dílo Williama Shakespeara za třicet liber, které způsobilo, že jsem se málem nevešla do váhového limitu při letu zpět do Česka.
Moje oblíbená knihovna byla ta při oxfordské Brookes University, ke které jsme všichni jakožto výměnní studenti měli přístup. Nejkrásnější knihovnou pak samozřejmě byla Radcliffe Camera. Ta ovšem není přístupná veřejnosti, takže jsem ji mohla obdivovat pouze zvenčí.
A pokud máte rádi drama, tak jsem zažila úžasnou inscenaci Snu noci svatojánské pod širým nebem v Oxford Castle & Prison za 16 liber.
Něco pro pařmeny
Pokud zvažujete jazykový kurz a jste plnoletí, možná vás zajímá noční život. I to se mi podařilo krátce zažít. Je třeba podotknout, že většina barů a hospod zavírá v jedenáct a kluby okolo druhé. Takže pokud chcete tancovat až do svítání, Oxford není to pravé místo. Ale to zrovna mě vůbec nevadilo a atmosféru oxfordských hospod jsem si užívala. Byla to totiž úžasná možnost, jak se setkat s ostatními studenty, kteří však měli opačné rozvrhy než já. Nejvíc mě bavily Turf Tavern, The White Hart nebo Three Goats Head. Ovšem nejvíc šokující pro mě byl bar s názvem Freud Cafe Bar, který byl umístěn v bývalé církevní budově. Pokud jsem v některém z těchto podniků sedávala, vždycky jsem měla v ruce cider (anglický Aspall Cyder nebo švédský Rekorderlig). Pokud dáváte přednost klubům, tak těmi nejlepšími jsou The Bullingdon Club, Hank’s Bar nebo ATIK. Zajímavostí je, že v klubu ATIK je přísně nastaven dress code a pokud na sobě máte sportovně vypadající oblečení, tak nejste do klubu vpuštěni.
Něco pro námořníky
Jedním z nejzábavnějších zážitků bylo půjčení lodiček. S mými dvěma kamarádkami jsme si dohromady za třicet liber (deset liber na jednu) půjčily na hodinu klasické šlapadlo a pluly jsme skrz oxfordskou botanickou zahradu, univerzitní parky a mnoho dalších oblíbených míst.
Kulturní šok v autobuse
Vzhledem k tomu, že moje rezidence Slade Park byla do školy čtyřicet minut pěšky, tak jsem se hned na začátku rozhodla, že se budu přepravovat autobusem. Takže jsem si společně se svou spolubydlící z chodby zašla koupit měsíční „lítačku“. Pro porovnání jsem platila 47,25 liber (v přepočtu cca 1393 Kč), což mě dost bolelo, protože stejnou sumu platím v Praze za MHD za jeden rok. Každopádně jsem tuto investici udělala, protože mi to zajistilo, že si mohu jezdit všemi autobusy po Oxfordu a blízkém okolí.
Když srovnám oxfordskou hromadnou dopravu s pražskou, tak musím říct, že jsem se zpět do Prahy opravdu těšila. Nejvíce jsem v Oxfordu jezdila z rezidence do školy autobusem U5 nebo 10 s přestupem na 8/280/400. Spolehlivost těchto autobusů byla žalostná, často spoj přijel s velkým zpožděním nebo nepřijel vůbec. A největším šokem pro mě bylo, když řidič autobusu U5 v polovině cesty zastavil motor, vystoupil z vozu a dal si takzvanou „inhalační pauzu“. Za několik dní jsem se naučila, že pokud se něco takového stane, tak je rychlejší vystoupit a dojít do školy pěšky.
Takže z toho vychází, že leč jsem dost najezdila autobusem, tak jsem stejně každý den bez problémů nachodila dvacet tisíc kroků. Ovšem i ty nespolehlivé dvoupatrové autobusy mi budou chybět.
Jak jsem vůbec nepoužila deštníky
Když jsem začala ve svém okolí oznamovat, že červenec strávím v Anglii, tak jsem často dostávala komentáře typu: „Měla sis vybrat tu Maltu jako minulý rok. Vždyť nebudeš mít žádné léto, jenom sychravo a déšť.“
No… úplně se tak nestalo. Před odletem jsem si sbalila dva deštníky (protože jsem kromě deště počítala i s větrem) a těšila jsem se na anglickou atmosféru, kdy budu sedět v kavárně s knihou a horkým čajem, zatímco budu sledovat, jak na okno bubnují kapky deště. Ehm, pršelo celkem dvakrát (pokaždé v noci), převážně jsem pila ledový čaj a dokázala jsem se i spálit.
Malta nebyla třeba, Anglie bohatě na chytání bronzu stačila.
