V poslední části bych ráda celý měsíční pobyt v Anglii zhodnotila. I když se z druhé části, kde jsem vyjmenovávala všechna ta úžasná místa, mohlo zdát, že takové zkušenosti nelze nic vytknout.
Nebudu se dlouhosáze rozepisovat o tom, že jsem se zlepšila v angličtině, protože to se tak trochu očekává. Ale pravdou je, že pokud jsem se předtím bála mluvit anglicky, tak tenhle měsíc to absolutně vymazal. Je totiž pravdou, že před Oxfordem jsem byla tím člověkem, který nad větami usilovně přemýšlel, protože nechtěl udělat žádné chyby. Po třech dnech strávených 24/7 v anglickém prostředí jsem přepnula natolik, že jsem už jenom mluvila a mluvila.
I když jsem ve škole strávila spoustu času (šedesát hodin, jak bylo zmíněno v druhé části), tak za mě tím největším bonusem byly ty hodiny okolo (rozhovory s přáteli u snídaně na kampusu, objednávání si sendviče v kavárně nebo vyřizování si autobusové lítačky). Z tohoto důvodu jsem neskutečně ráda, že jsem zvolila anglicky mluvící zemi.
Oxford mě také naučil, že se na sebe mohu a zároveň musím spolehnout. Ať už se naskytl jakýkoliv problém, tak jsem ho řešila sama bez pomoci rodičů a navíc samozřejmě v angličtině. Je to taková metoda „hoď do vody a plav“. A takhle jsem si na sebe ušila boudu, která mě však naučila samostatnosti.
Zároveň bych chtěla říct, že pokud ve mně před odjezdem byly jakékoliv předsudky k ostatním národnostem, tak jsem odlétala bez nich. V mé třídě jsem potkávala spolužáky z Argentiny, Kolumbie, Vietnamu, Japonska a samozřejmě z celé Evropy. Kdybych do každého rozhovoru nepřicházela s respektem, tak bych neobstála. Občas to nebylo jednoduché, protože mám pocit, že pro spoustu lidí – stejně jako částečně i pro mě – je jednodušší chytit se stereotypů než se více pídit po skutečném obrazu.
Jedna z nejkrásnějších věcí už od začátku byly rozhovory s mladými lidmi z celého světa. Chybí mi rozhovory v Turf Tavern u cideru o tom, jak žalostná je situace v Polsku s potraty, jak se v Německu učí o Druhé světové válce, jak funguje systém rodičovských ve Švédsku nebo jak probíhá soutěž krásy velbloudů v Saudské Arábii. Mít možnost nahlédnout do kultury takového množství národností je nenahraditelné.
Na druhou stranu pochopíte, co to znamená se cítit sám v přeplněném davu. I přestože jste neustále obklopení lidmi a ticho slyšíte opravdu málo, tak ta absence češství na mě dolehla. Za celý měsíc jsem potkala jsem tři Češky a vždy to bylo jen na krátký rozhovor (který probíhal z dvou třetin v angličtině). Ale slyšet, jak někdo umí správně vyslovit vaše jméno (kdo by řekl, že Šárka bude takový oříšek haha) a konečně chápe všechny ty souvislosti, je vážně k nezaplacení po měsíci mimo Česko. Například, pokud chcete vysvětlit ostatním svou oblíbenou knihu (v mém případě šlo o Audienci od Václava Havla), tak pro správné vysvětlování byste museli dát kromě převyprávění děje ještě komplexní přednášku o minulém režimu, kde se hra odehrává, aby posluchač pochopil její genialitu. A takových situací se během pobytu stane opravdu mnoho, takže můžete občas propadnout lehké melancholii, že vám nikdo nerozumí.
Zároveň tyto krátkodobé pobyty mají ještě jedno úskalí; lidé se tam neustále střídají. Kupříkladu já jsem na kurzu byla měsíc a jedna z mých nejbližších kamarádek z Polska pouze na dva týdny. Obě jsme do Oxfordu přijely ve stejný den, ale po dvou týdnech jsem jí musela říkat sbohem. A takových srdcerývných loučení jsem tam zažila nepočítaje. Toto znamená, že nemáte při sobě nejen svou rodnou zemi, rodný jazyk, rodinu, přátele či oblíbené jídlo, ale ani ti přátelé tam nejsou stabilní. Hlavně, když odjedete na měsíc a delší dobu.
Byla to zkrátka neuvěřitelná jízda, ale velmi náročná jízda. Rozhodně bych každému mladému člověku přála jeden takový měsíc v cizině zažít, aby si rozšířil obzory, zlepšil angličtinu a dostal pozvánku na prohlídku Stockholmu nebo Istanbulu od místního. Jsem velmi vděčná za to, že jsem mohla proniknout do všeho, co ve Velké Británii dělají lépe než u nás. Na druhou stranu jsem pochopila, že dlouhodobě nikde jinde než v Česku žít nechci a po návratu zpět jsem si mnohem více vážila maličkostí jako nadýchaná lučina s bylinkami, pražské metro bez zpoždění nebo příjemnější počasí.
