Jeden z nejoblíbenějších workshopů minulého semestru Kamdu v Praze se dočkal opakování! I letos můžeš navštívit Psychiatrickou nemocnici Bohnice, poznat fungování tohoto zařízení a zjistit, jak pečovat o své duševní zdraví. Na to, jak reálně vypadá každodenní práce psychiatra a jaká cesta k tomuto povolání vede, jsme se ptali naší Inspirátorky MUDr. Dagmar Stoszkové. Pojď se o tomto oboru dozvědět víc. Kdo ví, třeba to bude ta pravá cesta pro tebe. 😊
Mohla byste stručně na úvod popsat, kdo je to psychiatr a co dělá?
Psychiatr je lékař pracující v psychiatrické nemocnici nebo v ambulanci. Jeho úkolem je diagnostikovat a léčit duševní nemoci (například deprese a úzkosti), psychotická onemocnění (například schizofrenii), poruchy osobnosti, závislosti a řadu dalších poruch.
Jak vypadá Váš běžný pracovní den?
Pracuji především jako psychiatr v Psychiatrické nemocnici Bohnice na oddělení akutního příjmu. Můj den začíná tak, že ráno po příchodu do práce zkontroluji všechny pacienty na oddělení a zjistím, jaké máme nové pacienty. Poté se v celém týmu psychiatrů spolu se zdravotními sestrami, psychology, psychoterapeuty a sociální pracovnicí radíme o léčbě jednotlivých pacientů. Pro každého pacienta sestavujeme léčebný plán, který obsahuje vše: medikaci, práci s psychologem, terapie a komunikaci s rodinou. Těch kroků je ale mnohem víc. Potřeby daného pacienta řešíme vždy individuálně. Snažíme se přijít na to, jak každému co nejefektivněji pomoct k duševnímu zdraví. Náplní mé práce je především vyšetření nových pacientů, diagnóza jejich problému, podání primární psychoterapeutické podpory a navržení jejich léčebného plánu.
Pracuji také na oddělení dětské psychiatrie v Thomayerově nemocnici. Tam držím pohotovost a působím jako psychiatrický konziliář (tzn. jako lékař, který je k přizván ošetřujícím lékařem k léčbě pacienta, pozn. red.) pro celou nemocnici. To znamená, že pokud na chirurgii nebo interně leží pacient s psychickými problémy, jsem přizvaná k vyšetření a léčbě i na nepsychiatrické oddělení.
V neposlední řadě jsme s kolegou založili neziskovou organizaci Amygdala, která se věnuje osvětě a prevenci duševního zdraví dětí, mladistvých a rodičů skrze vzdělávání odborníků z našeho oboru. Naše organizace dělá spoustu projektů založených na neurovědních výzkumech. Obor psychiatrie a psychologie už není (a neměl by být) založen na filozofii, ale naopak na vědě, konkrétně na socioneurovědním výzkumu. O to se snažíme a věřím, že třeba změníme svět k lepšímu. 😊
Jak zvládáte práci s agresivními pacienty, kteří nechtějí spolupracovat? Jak často se s takovým typem pacienta setkáváte?
Agresivní a nespolupracující pacienti jsou každodenní záležitostí psychiatrických nemocnic. Nejde však o násilníky nebo agresory. Bývají to lidé extrémně vystrašení a rozrušení, kteří mají kvůli psychotickému onemocnění, manické epizodě nebo vlivu drog narušený kontakt s realitou. Mým úkolem je tyto pacienty uklidnit pomocí toho, že s nimi mluvím, i pomocí léků. Snažím se jim vysvětlit, že jsou v bezpečí v nemocnici, že jim pomůžeme. Dále zjišťuji, co se jim stalo a jestli užili návykové látky. Snažím se přijít na důvod jejich neklidu a najít pro ně vhodné léky na uklidnění. Tito pacienti bývají přivezeni do nemocnice v doprovodu policistů a záchranářů, kteří nám je pomáhají umístit na pokoj. Mnohem větší zásluhu za práci s těmito pacienty pak mají zdravotní sestry a ošetřovatelé, kteří se musí o takového pacienta starat 24 hodin denně. Nejvíce ohrožení bývají právě tito pracovníci a já jim za jejich extrémně náročnou práci moc děkuji.
Nebojíte se, že Vám něco udělají?
Těchto pacientů se nesmíte bát. Strach je velkou překážkou v podání první pomoci a péči o takové pacienty. Ve mně tito lidé vždy vzbuzují ohromnou lítost. Vezměte si, v jaké situaci se ocitli – spoutaní svázaní, vystrašení, rozčílení. Snažím se jim primárně nabídnout pomoct a tím uklidnit celou situaci i náš personál.
Kdy jste zjistila, že chcete být psychiatričkou, a co Vás k tomu vedlo?
Zjistila jsem to asi až po studiu medicíny. Na medicíně jsem pracovala na neurologii (obor zabývající se nemocemi a poruchami nervové soustavy, úzce souvisí s psychiatrií, pozn. red.), ke které mě to velice táhlo. Ale v praxi jsem pak zjistila, že mi v neurologii chybí vysvětlení patologie mozku (chorobných jevů v mozku, pozn. red.), která se odráží v osobnosti člověka, jeho chování a myšlení. Tak jsem se nakonec rozhodla věnovat se psychiatrii a neurovědám, které pod psychiatrii spadají.
Když se někdo rozhodne pro dráhu psychiatra, co všechno musí udělat, aby se jím opravdu stal?
Každý psychiatr musí vystudovat medicínu, která je pro všechny lékaře stejná. Takže i já jako psychiatrička mám státnice z chirurgie, interny, gynekologie a porodnictví, pediatrie a lékařského práva, stejně jako každý MUDr. v České republice. Až po medicíně se každý lékař rozhodne, jakému oboru se bude věnovat. Po promoci jdete pracovat do nemocnice na oddělení, které si vyberete. Realita je taková, že když po medicíně přijdete do nemocnice, znáte spoustu zajímavé teorie, ale neumíte prakticky nic. Učíte se právě až praxí. Je pak hodně i o štěstí, jestli se dostanete pod křídla zkušených lékařů, kteří se vám budou věnovat a budou vás učit. Po pěti až šesti letech práce v nemocnici a po absolvování povinných kurzů skládá každý lékař atestační zkoušku. Podmínky atestačních zkoušek jsou dnes napříč všemi lékařskými obory velmi diskutované. Získání atestace je velmi složitý, proměnlivý a byrokraticky náročný proces. Za dobu mé šestileté praxe se podmínky atestace třikrát změnily. I já po šesti letech stále atestaci nemám, takže na mou práci musí vždy dohlížet odborný dohled, tedy primář či vedoucí lékař s atestací.
V tomto semestru povedete workshop Nahlédni za dveře psychiatrické nemocnice Bohnice. Stejný workshop jste měla i v minulém semestru. Jaké to z Vašeho pohledu bylo? A máte nějaké reakce na workshop i od účastníků?
Jsem moc ráda, že mohu být Inspirátorkou v Kamdu. To, co mě k tomu motivuje, jsou právě pozitivní ohlasy studentů, za které moc děkuji. Prováděla jsem již dva workshopy a na ten třetí se už spolu s kolegy, které se do toho vždy také snažím zatáhnout, moc těším. 😊 Pokaždé, když k nám na oddělení přijdou studenti, je to pro nás velmi pozitivní vzkaz, že náš obor někoho zajímá. A moc doufáme, že nalákáme nové tváře do našich řad.
Pravda je taková, že tato práce je náročná. V dnešní době je poptávka po psychiatrické a psychologické pomoci vyšší, než jsme schopni zvládnout. Proto velice vítáme kohokoliv, koho by tato práce zajímala a chtěl/a by se jí věnovat. Za mě je to ta nejlepší a nejzajímavější práce na světě. Jsem ráda, že se o své zkušenosti můžu podělit a třeba tak i někoho inspirovat k budoucí kariéře.
