Součástí práce nejsou jen dny strávené na pracovišti. Občas je také potřeba vyrazit na pracovní cestu. Ať už je ale cíl v Česku nebo v zahraničí, základní rysy takové cesty zůstávají stejné. Jaké všechny náležitosti taková pracovní cesta má? A jak vlastně vypadá pobyt v zahraničí za jiným než dovolenkovým a poznávacím účelem? O to bych se s tebou dnes chtěla podělit. Pojď se ke mně připojit na mé první pracovní cestě, kterou jsem podnikla na začátku listopadu!
Na úvod bych měla podotknout, že i když můj výjezd parametry pracovní cesty měl, tak pracovní cesta v pravém slova smyslu to úplně nebyla. Uskutečnila jsem ji totiž v rámci svého vysokoškolského studia bohemistiky. Minulý akademický rok jsem si totiž zapsala seminář, v rámci kterého připravujeme k vydání korespondenci mezi dvěma literárními vědci – Antonínem Škarkou a Dmitrem Čyževským. Po úvodním semestru se objevila i možnost, že bychom připravené dopisy skutečně mohli vydat knižně. Tak se ze školního semináře stala spíše jakási pracovní skupina. Spolu s několika spolužáky pracujeme pod vedením naší vyučující už třetí semestr na tom, abychom mohli do konce tohoto kalendářního roku odevzdat rukopis do nakladatelství. A dokonce nám za naši práci nebyly přiznány jen vysokoškolské kredity, ale i finanční odměna.
Termín se neúprosně blíží a ukázalo se, že k dokončení práce je nutné navštívit archiv univerzitní knihovny v Heidelbergu. Fotografie dopisů jsme totiž na chvíli potřebovali vyměnit za originály. Jeden z vědců v době dopisování působil v Heidelbergu, takže jeho pozůstalost se uchovala právě tam. Tímto způsobem tedy studijně-pracovní cesta vznikla.
Přípravy na cestu
Na cestu jsem se měla vydat spolu s jedním spolužákem. Reprezentovala jsem skupinu, která textově připravuje dopisy, on zase skupinu, která tvoří komentáře. Před cestou bylo potřeba vyřešit řadu věcí. První z nich bylo získat finance, abychom nemuseli vše platit z vlastní kapsy. Nejprve jsme se museli dohodnout, kolik času v Německu potřebujeme. Pak jsme vypracovali odhad nákladů. Museli jsme si najít, kolik nás bude zhruba stát hotel, kolik autobus a s pomocí internetové kalkulačky jsme si vypočítali náklady na jídlo. Kolik peněz máš dostat na pracovní cestě na stravování totiž stanovuje ministerstvo. A výše tohoto stravného se počítá na základě počtu hodin strávených v zahraničí i na základě toho, v jaké zemi budeš.
Díky odhadu nám vyučující získala odpovídající částku z prostředků fakulty. Poté jsme se museli s heidelberskou knihovnou domluvit, kdy přijdeme a jaké dokumenty nám mají připravit. A když už jsme měli peníze a věděli jsem, kdy pojedeme, zbývalo už jen pořídit lístky na autobus a zařídit hotel.
Během cesty
První den jsme měli vyhrazený pouze na cestu. Autobusem jsme vyjeli ráno v půl osmé a do Heidelbergu jsme dojeli ve tři odpoledne. Knihovna zavírala ve čtyři, takže samotná práce ani nemohla být na programu dne. Šli jsme se tedy ubytovat do hotelu a pak jsme vyrazili na obhlídku města. Nevýhodou podzimní pracovní cesty je to, že je brzy tma, takže jsme si město procházeli za svitu veřejného osvětlení. Ale i to má své kouzlo. Historické centrum Heidelbergu se dá projít zhruba za dvě až tři hodiny. Vynechat jsme ale museli návštěvu muzeí, galerií a výlet na zdejší hrad tyčící se na kopci nad městem. I tak jsme si to užili. Heidelberg je krásné univerzitní město a má svou nezaměnitelnou atmosféru. Nakonec jsme si koupili něco k večeři a zbytek večera jsme strávili na hotelu.
Druhý den ráno jsem si dala výbornou snídani z místní pekárny. Knihovna otevírala až v deset hodin, takže jsme ani nemuseli vstávat příliš brzy. Ve studovně univerzitní knihovny už nás knihovníci čekali a měli pro nás připravené všechny dokumenty, které jsme chtěli. Ve studovně jsme strávili celou otevírací dobu (od desíti do čtyř) a získávali jsme potřebné informace. Já jsem pracovala s dopisy, které vydáváme. Zjišťovala jsem jejich rozměry, zkoumala jsem různé vepsané texty v jinak strojopisně psaném textu atd. Spolužák zase procházel předem vytipované dokumenty z pozůstalosti a hledal potřebné informace k tvorbě vysvětlujících komentářů k dopisům. Čas ve studovně utekl velmi rychle. Jedinou nevýhodou práce s archivními dokumenty je to, že ve studovně nesmíš jíst ani pít. A pauzou na pití a oběd bychom se ochudili o omezený čas ve studovně. Dovedeš si tedy určitě představit, jak jsme byli při odchodu z knihovny žízniví a hladoví. Cestou do hotelu jsme se zastavili v jedné italské pizzerii na dobrý pozdní oběd či brzkou večeři. Večer jsme pak měli videohovor se zbytkem týmu.
Nastal závěrečný den naší cesty. Ráno jsme si museli zabalit, udělat na hotelu check-out a vydat se do knihovny tentokrát i se zavazadly. Ve studovně jsme byli zhruba do dvou hodin, protože ve čtyři nám jel autobus zpátky. Vše jsme ale naštěstí stihli. Získali jsme všechny informace, které jsme chtěli, a dokonce jsme i nalezli dokumenty, které jsme doufali, že tam budou. A to se ne vždy při archivním výzkumu podaří. Tentokrát jsme konečně odcházeli z univerzitní knihovny za světla. Budovu knihovny jsme si bohužel neměli ani tak možnost pořádně prohlédnout, protože ji krylo lešení. Cestou k autobusu jsme si znovu prošli část centra, abychom jej poznali i za dne. Naštěstí nám zbyl čas na návštěvu restaurace, kde jsme tentokrát ochutnali řízek s omáčkou (tahle německá verze řízku stojí za to!). Zpět doma z pracovní cesty jsme byli chvíli před půlnocí.
Co je třeba udělat po cestě
Po pracovní cestě jsme dávali dohromady přesné vyúčtování našich nákladů a také jsme si objednali z heidelberské knihovny fotografie některých nových dokumentů, které jsme nalezli. V této knihovně je totiž pořizování vlastních fotek zakázáno.
Tím má první studijně-pracovní cesta skončila. Byla to zajímavá zkušenost. Měli jsme možnost trochu poznat nové město a práce s archiváliemi pro mě byla jako vždycky zážitkem. Pro nás studenty zvyklé při cestování šetřit, kde se dá, byla super možnost jíst v restauracích nebo třeba nevolit ten nejlevnější hostel ve městě. Takže pokud dostaneš příležitost k nějaké takové cestě, neváhej a využij ji!
